This War of Mine
1) Vuko, 737
2) Strach 854, 6-10=854, nula (počátek na III)
3) Jožo, 1448, nosnost +8 jednorázově
4) Martina vybrala černou a běžela po schodech padající budovy – umřela v hromadě suti
5) Výměna 253, vyhodnocuje se nájezd 1722
6) Vuko utekl hladový do města na konci 1. Kapitoly
7) Epilog 1219
8) Bogdan umřel hlady
Jak to jen popsat. Když to shrnu, tak začátek byl celkem pozitivní, když jsme se báli jakéhokoli rozhodnutí, které by mohli být negativní. Nakonec se nám při prvním odhodlání podařilo zachránit malého kluka jménem Vuko.
Na další výpravě jsme potkali obra jménem Jožo, ve strachu jsme mu dali jídlo, protože vypadal že si ho jinak stejně vezme sám a k našemu údivu nám pomohl odnést nalezené suroviny do úkrytu. Pak to ale začalo, když během průzkumu začala budova kolabovat a přišlo první osudové rozhodnutí – ne vyskakovat oknem, ale vzít to po schodech řítící se budovou. Výsledek byl jasný – naše naděje plná studentka hudby umřela v hromadě suti budovy. V noci se u našeho úkrytu objevili děti, škemrající o jídlo a nocleh. Ještě že jsme měli doma jen protivného starého knihovníka, jinak by je nějaká obměkčená duše pustila dovnitř. Přišli by jsme totiž a krásný mrazivý pocit, který přineslo ranní tužší otvírání dveří a zvuk po zemi sunoucího se tělíčka…
No nic, přišel ještě dědek pašerák, že nám za jídlo něco přinese. Teď jsme přísahám chtěli být lidští, ale neměli jsme jídlo pro změnu. Ale pokus se taky počítá, nicméně tady už to byl jasný signál, že soucit není ta správná cesta. Vuko utekl hladový po třech dnech do sutin města, nesoucí epilog – asi ne pozitivní. Během poslední výpravy jsme našli byt starého páru – třesoucí se stařeček a téměř neschopná se zvednout z křesla babička. Fakt, že je doteď nikdo neokradl o jejich léky a zásoby bylo velmi podezřelé a znepokojující.
Každopádně další návštěvníci toto dilema řešit nemusí a my se vracíme do úkrytu z úspěšné výpravy. První kapitola dopadla pozitivně – žijem. Na víc se historie neptá 🙂
