Od mé první a na dlouhou dobu poslední hry Concordie uběhla už řada let. Jakmile jsem však opět spatřil rozestavený herní plán, většina poměrně jednoduchých a elegantních pravidel této klasické eurovky se mi rychle vybavila.
Každý tah člověk zahraje jednu kartu a udělá, co je na ní napsáno. Pohne s osadníky a postaví nové domy ve městech. Spustí produkci ve městech v jedné provincii. Prodá či nakoupí produkty. Nakoupí nové karty ze společné nabídky. A tak podobně. Všechno jasné… až na počítání bodů.
Bez předchozích zkušeností či zdlouhavého přepočítávání je pro nováčka obtížné odhadnout, jak přesně jeho akce ovlivní výsledné skóre, či kdo má aktuálně kolik bodů a je ve vedení. Ani já s jednou odehranou partií jsem v tom neměl moc jasno, vybavila se mi však myšlenka, že je výhodné stavět domy ve městech produkujících cihly. Jako strategie to není moc, ale nic lepšího jsem na skladě neměl.
Ostatně, pokud chce člověk v prvním tahu postavit dva domy za startovní suroviny, alespoň jeden z nich v cihlovém městě být musí. Začínající Petr přede mnou takhle dva postavil a já zrovna tak. Vytyčil jsem si při tom krátkodobý plán – produkce v nových domech, (postavil jsem je schválně ve stejné provincii i za cenu příplatku za stavbu v už obsazeném městě), prodej surovin, opět stavba dvou domů zas v jiné provincii a opět produkce.
Časem se také v nabídce karet ke koupi objevil cihlář, tak jsem ho koupil a má strategie byla stvrzena (v konečném bodování, kde většina karet přináší do deseti bodů, mi cihlář vynesl 21). Postupně jsem sázel domy do každého cihlového města, které se mi dostalo pod ruku, přidal jsem k tomu též pár domů produkujících plátno, obilí a nářadí, jen víno mi uniklo.
I přes nepřehledné bodování tak začalo být od jisté chvíle jasné, že jsem se dostal do vedení – možná to bylo v tahu, kdy jsem najednou postavil tři domy, možná později. Tak či tak, míra interakce mezi hráči je v Concordii velmi omezená, takže s tím ostatní stejně nemohli nic moc dělat (a já popravdě ani moc nesledoval, co ostatní dělají, protože s tím, jak hra velmi svižně ubíhá, jsem mezi svými tahy stěží stačil promýšlet, co udělám dál).
Hra tedy pokračovala v podobném duchu, dokud jsem nespotřeboval všech patnáct domů ze zásoby a hru tím zakončil. Posčítali jsme body – každá karta hráči přinesla určitý počet v závislosti na počtu domů, obsazených provincií, kolonistů a podobně – a ukázalo se, že má strategie stavět domy v cihlových městech (žádné jsem nevynechal) mi vynesla vítězství s pohodlným náskokem.
Celé to přitom trvalo kolem dvou hodin i s vysvětlováním pravidel.
Tadeáš
